Přeskočit hlavní nabídku.

Bystrcké pověsti

^ nahoru

Hastrman v putně

V Bystrci za lomem, jak se říká Pod skalou, žil kdysi hastrman. Rád sedával na břehu řeky a přitom na keře natahoval různobarevné pentličky. Chodívaly tudy často ženské s ovocem do Brna na trh. Musely pěšky, protože tehdy ještě nejezdila žádná elektrika. Chodily za tmy zrána, nebo večer, ale nerady. Hastrman jim často zlomyslně skočil do putny a byl tuze těžký.

Jednou taky - vyprávěla to babka, dožila se skoro sta let, ale už dávno zemřela.

Šla jednou zrána za tmy s putnou na zádech do Brna. A u té skály jí ten hastrman skočil na záda. Ale ona o tom nevěděla, jenom se jí najednou putna zdála tuze těžká, až se z té tíhy celá zpotila. Říkala si: „Čímpak to jenom může být? Vždyť jsem si tolik nenaložila! Pročpak jsem najednou tak slabá?“ Chudák už sotva dýchala a putna byla pořád těžší a těžší.

Babička zastavila, ale tu ji cosi zatáhlo za šátek a zahuhňalo: „Babo nes! Babo nes!“

A milá babka, celá ustrašená, co měla sílu, pospíchala ke Komínu. U mlýna najednou něco žbluňklo a putna byla zase lehká. Babička se ohlédla a uviděla ve vodě hastrmana, který se jí posmíval a volal: „Tos mě pěkně donesla!“

Už ani do města nedošla a celá vystrašená se rychle vrátila domů.

(podle M. Šrámkové)

^ nahoru

Hopsa, hopsa

S Prušáky zažili vesničané všelijaké příhody. Lidé neuměli německy a vojáci zase česky. I když každý trochu něco znal, někdy to stejně nebylo nic platné.

Tak třeba jednou v Bystrci. Na statek, kde bydlela jedna stará babička, přišel voják a něco chtěl. A protože trochu něco pochytil, spustil: „Hopsa, hopsa!“ Babička se divila, proč by měla tancovat, a proto kroutila hlavou, že ne. Ale voják byl velmi netrpělivý a znovu opakoval: „Hopsa, hopsa!“ Babička se už trochu bála, a tak začala zpívat a tancovat. Prušák zůstal udiveně stát, díval se, co to je, ale pak jí vzal za ruku, odvedl ke koni a ukázal mu na hubu a zase: „Hopsa, hopsa!“

Teď teprve pochopila, co chtěl. „Ovsa?“ zeptala se vojáka.

Ten se radostně usmál a přikývl. I babičce se ulevilo. Dala mu trochu ovsa pro koně a oba si oddechli, že se konečně domluvili.

(podle M. Šrámkové)

^ nahoru

O čarách

Dříve v Bystrci věřili nejrůznějším čarám. Tak někteří lidé byli přesvědčeny, že když při bouřce uhodí, spadne hromový kámen, který se zaryje hluboko do země a po sedmi letech prý sám vystoupí na povrch a komu se podaří takový kámen najít, bude mít ve všem štěstí.

Všichni se báli čarodějnic, které uměly roztodivná kouzla. Učarovaly třeba kravám a ty pak přestaly dojit nebo měly krvavé mléko. Dovedly sbírat i rosu z trávy, a potom všechno uschlo. A ještě mnoho jiných věcí. Proto večer před prvním májem zastrkovali lidé do oken větvičky z černého bezu, které chránily celý dům před zlou mocí. Aby před čarodějnicemi byla bezpečná celá vesnice, chodil obecní pastýř a práskal silně bičem. To prý čarodějnice určitě vyhnalo.

Ale bylo i jiné nebezpečí. Třeba taková můra. Do domu se dostala i klíčovou dírkou a potom přepadla spícího a sála mu krev. Tady u sousedů měli malé dítě, nemluvně, a to začalo jednou v noci bolestně plakat.

Hned mu prohlédli patičky, protože se říkalo, že můry vysávají krev malým dětem z patiček. Na těch pak zůstanou malé ranky. A děcko ty ranky na patičkách mělo. Tak dědeček rozhodl, že bude v noci hlídat. Sedl si na lavičku u kamen, ale zdřímnul si. Ve spánku uslyšel dítě plakat, ale nemohl se docela probudit, jen zamumlal: „Nech to děcko! Dám ti ráno opálku jablek!“ Dítě utichlo, dědeček usnul a do rána na všecko zapomněl. A tu najednou přiběhla sousedka a povídá mu: „Pantáto, slíbil jste mně jablka, jdu si pro ně.“ Dědeček, když to uslyšel, volal honem do komory na babičku: „Dej tady sousedce opálku jablek!“

Babička jablka donesla, dala sousedce a dědeček řekl: „Teďs dostala, co jsem slíbil, tak už dej dítěti pokoj!“

Od té chvíle měli od můry pokoj. Jedinou obranou proti ní je prý „muří noha“. Je to taková nakreslená hvězdice. Musí být ale namalovaná svěcenou křídou na práh domu nebo na hlavní dveře a to jedním tahem. Když se něco zapomene, kouzlo nepůsobí a můra může člověka i usmrtit, protože mu vysaje všechnu krev.

(podle M. Šrámkové)

^ nahoru

Jak bystrčtí pekaři zachránili Brno

Od nepaměti se nejchutnější chleba v celém brněnském okolí pekl v Bystrci. Však jej tady taky pekli odedávna a měli na něj staré výsady a nemuseli za něj platit žádné daně. Jestli pak víte, jak k těm výsadám přišli?

Bystrčtí pekaři nepodléhali dani od časů, když Švédi obléhali Brno, tenkrát tu výhodu dostali. Tam u komínského mléna vedla tajná chodba zarostlá křovím, že ji nebylo z cesty vidět. Bystrčtí pekaři doma pekli chleba a tou podzemní chodbou jej dopravovali až do studně na Špilberku. Tak tenkrát zachránili obležené město.

Ale to pekařské řemeslo – to vůbec není lehká práce!

Ráno se udělá na chleba vomládek a ten se v poledne zamíchá. Večír se přidá vlažné vody a mouky, osolí se to, okmínuje a pořádně zamíchá na těsto. Pak má pekař pět hodin čas. Ale po půlnoci se musí vstát a těsto se nechá nakynout na slaměnkách. Mezitím se udělá v peci oheň, a když je pěkně vyhřátá, dá se chleba na lopatku, celý se umyje vlažnou vodou, aby se pecny nelepily, a šup s nimi do pece. V peci musí chleba zůstat tři čtvrtě hodiny až hodinu. Pak se vytáhne a zase se poumývá, aby pěkně svítil, aby byl jako zrcadlo. A když je upečený, vytáhne se z pece a pecny se dávají vychládnout.

Tady v Bystrci žilo od nepaměti víc pekařů. Rodina Bártlova, to byli všichni pekaři, pak ještě Strnad, Cupák, Havliček, Vrzal, Juránek a dva Gabrielové.

Když tenkrát za Švédů ti bystrčtí pekaři živili a zachránili celé město!

(podle M. Šrámkové)

^ nahoru

O Švédech

Ach můj Bože nejmilejší, jaké nám nastaly časy! Tak si často v Bystrci naříkali. Už za třicetileté války tak jako z okolních vesnic museli utíkat před Švédy do lesů.

O to, že vojáci se aspoň trošinku zdrželi a vesničané si mohli vzít do úkrytů aspoň to nejnutnější, se prý postarali bystrčtí pekaři. Napekli dobrý voňavý chleba a čekali na švédské vojáky u mostku přes řeku Svratku. A protože byli Švédové pořádně hladoví, hned se chtěli pustit do jídla. Ale ouha! Chléb sice voněl široko daleko, že se všem sliny jenom sbíhaly, ale protože ho pekaři právě vytáhli z pece, byl pořádně horký. A tak nezbývalo vojákům nic jiného, než foukat a foukat, aby trochu zchladnul a dal se jíst. Tím se vojáci dost zdrželi. Lidé si zatím mohli něco poschovávat - a pak honem pryč do úkrytů.

Však také Švédové nikoho nešetřili. Bystrckého rychtáře na návsi tak postřelili, že málem umřel. Trvalo to dlouho, než se uzdravil. Dal potom, až nastal klid, vysadit na návsi lípu, která tam roste dodnes.

Tu zlou dobu nám ještě do dnešních dnů připomíná v Rakovci u myslivny název Švédské díry.

Některé okolní vesnice ale dopadly hůř. U Žebětína byla kdysi vesnice Kladruby. Švédi ji vypálili a zničili tak, že úplně zanikla. Zůstalo po ní jen jméno jedné trati – V Kladrubech.

Za svou krutost však byli nepřátelé přece jen potrestáni. Po smrti se prý proměnili ve světýlka. Lidé je dřív často vídali. Ale jak se postavila Brněnská přehrada, všechno se změnilo. I světýlka se ztratila, a tak duše zemřelých Švédů došly pokoje.

(podle M. Šrámkové)