Bystrcké osobnosti

První z medailonků na této stránce je věnován Jakubu Obrovskému (bystrcký malíř, sochař a literát). Druhý pak Vincentu Šťastnému (bystrcký rodák, hudební skladatel, klavírní virtuos, učitel).

Prof. Jakub Obrovský (23. 12. 1882 Bystrc–31. 3. 1949 Praha)

Jakub se narodil do rodiny bystrckého statkáře. Kreslil, maloval i modeloval už jako malé dítě. Jako čtrnáctiletý se přihlásil na pražskou Umělecko-průmyslovou školu. Po ukončení třetího ročníku ornamentu a dekorativní malby přešel na Akademii výtvarných umění.

Na AVU byl žákem profesorů E. K. Lišky a M. Pirnera a v modelování a sochařství profesora S. Suchardy.

S M. Pirnerem v pozdějších letech cestoval po Itálii a pod jeho vlivem se stal roku 1904 členem Jednoty umělců výtvarných (JUV). Po roce 1909 se stává i členem Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM). Umělecký a společenský vzestup J. Obrovského byl pak velmi rychlý. Po návratu z pobytu v Itálii dostal první zakázky na výzdobu veřejných staveb. A to konkrétně na pavilon bankovnictví na jubilejní výstavě pražské obchodní a živnostenské komory, ústřední budova Průmyslového paláce, mozaika v jídelně Obecního domu a také strop zámku v Libni. Upozornil na sebe také svými prácemi na výstavě JUV v roce 1907 v Rudolfinu.

V jednatřiceti se stal členem České akademie věd a umění, která mu v roce 1914 udělila za jeho dílo první cenu. O tři roky později byl zvolen místopředsedou JUV, v roce 1919 jmenován řádným profesorem AVU, na které působil až do své smrti. Roku 1921 se stal řádným členem pařížského Salonu.

J. Obrovský se nejvíce proslavil svými monumentálními plátny, hýřícími barevností, s romantickými altány, pestrými květy a robustními a dráždivě smyslnými ženskými akty (Teplý večer). Nahá pleť bílých dam pod slunečníky, ale i bronzová nádhera cikánek v zeleni keřů (Cikánská madona). Tento způsob je ovšem typický až v Obrovského pozdní tvorbě. V prvním období tvoří velkou část drobnější obrazy. Jsou to osamocené postavy žen v přírodě, u moře, v zahradě nebo interiéru. Častými modely k nim byla mimo jiné i malířova žena Božena a jeho sestra Marie.

Ve čtyřiceti se náhle plně oddal sochařství. První známou sochou je Sedící lehký atlet. Časté jsou právě plastiky se sportovní tématikou, stejně tak i motivy žen (Hrnčířka z Hradiště, Helena Trójská). Socha Vraždící Odysseus byla oceněna bronzovou medailí na výstavě při světové olympiádě v Los Angeles roku 1932 a Katzovou cenou České akademie věd a umění v roce 1936.

V době okupace se věnuje zejména literární činnosti. Prostředí jeho knih (Vo tem Trósilským praseti, Vobrácení Ferdyše Fókala nebo povídková Malá řeka) zachycuje humorným způsobem starosti každodenního života, bídu i drobné radosti obyvatel jeho rodné Bystrce. Mezi žáky tohoto velkého umělce patřil třeba František Tichý a mnoho dalších.

V říjnu 2002 byla na rodném domě Jakuba Obrovského na náměstí 28. dubna 10 slavnostně odhalena bronzová pamětní deska, dílo od akademického sochaře Otmara Olivy podle návrhu akademického architekta Miroslava Vochty.

Vincenc Šťastný (20. 1. 1885 Bystrc–26. 1. 1971 Tuřany)

Vincenc pocházel z jedné nejznámějších učitelských rodin na Moravě, s kořeny sahajícími až do 17. století. Byl jedním ze 13 dětí, které jeho rodiče vychovávali, všechny přitom vynikaly hudebním či literárním nadáním, většina se později také věnovala učitelství, šest z nich se však nedožilo dospělého věku.

Vincentův otec Vojtěch Šťastný působil jako nadučitel v bystrcké jednotřídce, byl také uznávaným varhaníkem, ovocnářem a zahradníkem.

V letech 1901 až 1905 absolvoval Vincenc učitelský ústav v Brně, klavír studoval u Marie Kuhlové, varhany u Maxe Koblížka. Poté pokračoval ve varhanické škole Leoše Janáčka v Brně, kde za studijní rok 1909–1910 dokázal odabsolvovat celé tři ročníky. Leoš Janáček se stal jeho přímým učitelem, přesvědčen jeho nadáním mu po dokončení studia nabídl pedagogické místo na své varhanické škole. Vincenc se však rozhodl pokračovat v rodinné tradici. V roce 1905 tedy nastoupil coby učitel na škole v Tuřanech, tehdy ještě obci ležící jižně od Brna (dnes jsou jednou z městských částí). S Tuřany pak spojil celý svůj život. Seznámil se zde také se svou budoucí ženou Marií Havelkovou, dcerou místního lékaře. Svatbu měli roku 1911, Marie mu později porodila syna a dvě dcery. Oba se detailně věnovali tuřanskému folklóru a hudební tradici. Vydali tak sbírku stovek lidových písní z Tuřan.

Oblíbeným nástrojem tohoto bystrckého rodáka se stal klavír. Jen v rukopise bohužel zůstalo jeho dílo o technice klavírní hry. Vincenc Šťastný byl jedním z prvních pianistů brněnského rozhlasu, v červenci 1907 uvedl premiéru Janáčkovy Romance pro housle a klavír spolu s houslistou Rudolfem Hájkem. Jako klavírní virtuos spolupracoval s Brněnským kvartetem na výchovných koncertech v Besedním domě v Brně. Vincenc sám pak pořádal výchovné koncerty pro řadu národních škol. Významné pomoci se mu dostalo od jeho manželky, která byla sama velmi dobrou klavíristkou a houslistkou. Právě kvůli jejich činnosti se z Tuřan brzy stalo kulturní centrum pro širší okolí.

Šťastného hudební tvorba zahrnuje více jak 250 skladeb, např. klavírních (Preludia pro klavír, Tři etudy pro klavír, Tři koncertní polky pro klavír, Fantasie F-moll) i varhanních, komorních, orchestrálních, ale i pro pěvecké sbory (Variace na středočeský chorál, Slavnostní pochod, Vánoční zpěvy, Smíšené sbory příležitostné, Vítězný pochod mládeže). S velkou chutí se věnoval harmonizaci lidových písní z Moravy, Čech, Slovenska, Ruska, Chorvatska, Slovinska a od Lužických Srbů, bylo jich na 1 200.

V otcových stopách pokračovaly i jeho děti. Vladimír a Čestmír se stali profesionálními hudebníky, Bohuslava učitelkou, která dosáhla dobrých výsledků v badatelské činnosti v oblasti regionální tuřanské historiografie.

Ještě v roce 1969, již v pokročilém věku, uspořádal koncert ze skladeb Bedřicha Smetany v Besedním domě v Králově poli v Brně.